Stěhovali se do nového a přitom bydlí v sýpce z 18. století.
Chtěli větší pozemek, pěstovat vlastní úrodu, včelařit, hospodařit v co nejbližším spojení s přírodou. Kus země na rovinaté ploše pěti arů se jim zalíbil kvůli lesíku s hlívou ústřičnou a výhledem na zvlněnou krajinu, které vládne kopec Žibrica. Příjemné jim bylo, že místo je tak trochu zastrčené od civilizace, že si své rodinné sídlo mohou zvelebovat ve druhé linii venkovské zástavby, za kterou se táhnou dlouhé parcely až k potoku.
Změna plánu
Když pozemek v Podhoranech kupovali, nijak zvlášť jejich rozhodnutí neovlivnila lidmi zapomenutá sýpka. Do ní se pořádně zakousl čas a až později oni sami – Mirka a Laco spolu s architektem Jarem Hrivnákem z nitranského _AEROATELIERu.
„Říkali jsme si, že sýpku si možná necháme, ale vnitřní část navzájem sousedících objektů, které kdysi mohly být zemanskou kurií, jsme chtěli zbourat. Na jejím místě jsme měli naplánován nízkoenergetický dřevodem. I projekt byl už na světě. Názor jsme díky okolnostem změnili. Může za to nedostatek stavebních mechanismů. Ne a ne sehnat na bourání pořádný bagr. Pololetí bychom museli čekat! Žena mě jednou v noci vzbudila, že pojďme bydlet do sýpky,“ vzpomíná Laco.
„Kurie se sýpkou byla v takovém stavu, že bez zkušeností s opravou historických objektů jsme se nemohli do přestavby pustit.“ Jiné jim nezbývalo, jen najít na slovo a rekonstrukce vzatého odborníka. K Jarovi se dopátrali přes sdružení Arthur. Ujistil je, že budovy iv horším stavu se dají zachránit. „Kromě toho udělal dobře, že nám řekl relativně nízkou cenu,“ smějí se Mirka s Lacem. „Pro to všechno teď bydlíme v sýpce. Co práce nás čeká, jsme jen tušili. Přiučil jsem se různým řemeslům, hliněnou omítku už i sám natáhnu, umím hasit vápno, pracovat s dlátem a pilou…díky Jarovým instrukcím jsem byl moudrý při rozhovorech s dělníky, řemeslníky. Kdybychom litovali, že jsme si vybrali Jara, tak tady teď nesedí a nechrome s námi hrušky,“ pokračují domácí v dobírání si „svého“ architekta. Za stolem v otevřeném přízemí sýpky svorně zapíjíme hruškový koláč hruškovou šťávou, i čerstvě obratým hruškám těžko odolat. „Ceníme si, že jsme vedle obnovy sýpky znali historické stavební postupy. V Dražovce jsme bydleli v domě z pórobetonových tvárnic. Dobře se prodal už za pár týdnů, přestože jsme si mysleli, že nám to bude trvat alespoň rok. Jakmile jsme se zbavili úvěrů, nastal čas hledání většího pozemku a plánování levnější stavby za zbylé peníze. Sýpka je o něco větší než dům, který jsme si původně představovali.“
Záchrana sýpky a její uzpůsobení je vyšly přece jen na menší peníze než novostavba. Navíc, Laco dal v práci výpověď a sám se ujal mnoha robotů při přestavbě. Viděl a zažil vše, co se u ní dělo, mohl dohlédnout na postup prací: „To jsou peníze, které nevidět, ale po zkušenostech z prvního stavění, kdy jsme měli rodinný dům brzy na klíč, vím, kolik se dá ušetřit, když jsi stavbu pohlídám sám. S odstupem času vidím další možnosti, kde by se ještě dalo ušetřit. Kdyby například nebylo podlah z dubových desek, namísto hliněných omítek by se natáhli vápenné, nezobytnili bychom podkroví, tak by nás to stálo méně. Pravda však je, že takového příjemného a autentického prostředí bychom podobným šetřením nedosáhli. Přírodní materiály, jako je hlína na omítky, jsou levné, ale práce je drahá, třeba na ni čas a grif. Už jsem se naučil omítat hlínou – nanáší se ve třech vrstvách, nejlépe během teplých letních dnů, neboť schnout musí průběžně. Netrvalo ani rok, pokud nepočítáme přípravu projektu, dokud jsme se od prvních sond do konstrukcí stěhovali do nového. Tehdy v říjnu jsme měli hotovou koupelnu a základní bydlení. Odkdy tady bydlíme, stále pracujeme na dokončování.“
Koupelna v sýpce
Podomítkové baterie nejsou levné a ani jedna stylově neseděla s jejich koupelnou. Koupili vnější stylizované ventily na vodu.
